Dopis

1. září 2016 v 21:27 | Tory
Ahoj,
po dnešku mi chybíš ještě víc, než kdy předtím. Je to všechno tak jiné. Když dojdu do třídy, nejsi tam ty. Nezvedneš hlavu a neusměješ se na mě. Je to tak zvláštní. Najednou mi chybí všechny naše rozhovory ačkoliv byly hloupé, divné, možná nudné, ale byly naše. Jenom naše. Nikdo mi to už nemůže vzít. Jsi ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy poznala. Vím, měla jsem si to uvědomit dřív, třeba by to bylo jinak.
Vzpomínáš si ještě na nás? Na dobu, kdy jsem tě uklidňovala a ty ses snažil o to stejné. Nebo, když jsem se před tebou nebála plakat nebo ti cokoliv říct? Bylo toho tolik. Hádali jsme se, škádlili se, poznávali se a teď je to najednou pryč. Zmizelo to někde v minulosti společně s tvými city, ačkoliv pochybuju, že jsi někdy nějaké měl. Proč tohle vlastně píšu? Ani nevím, možná jsem ti chtěla vysvětlit, co jsi pro mě znamenal nebo ze sebe vypsat těch pár myšlenek, co se mi nevejdou na papír. Je zvláštní ti to psát. Věříš tomu? Zvlášť když vím, že si to nikdy nepřečteš, ale možná to tak má být. Možná jsme se měli poznat, mít se rádi a pak prostě odejít. Vím, že na mě zapomeneš, potkáš jiné lidi i já potkám, ale nikdo z nich nebude ty. Nikdo z nich nebude ten protiva, který mi posílal každý večer pusu před spaním. Nikdo z nich nebude ten pitomec, co mě dokázal jedním slovem vytočit k nepříčetnosti a druhým uklidnit. Mám tě tolik ráda. Vždycky tě budu mít ráda. Vím to, možná se to změní. Možná budu myslet na někoho jiného, jistě, každý si někoho najdeme, ať dřív nebo později, ale vždycky když tě uvidím si vzpomenu na nás. Na těch pár chvilek, které jsme prožili a kdy nám bylo hezky - kdy jsme byli spolu.

Takže teď, budoucnost čeká: Nevím, jestli dobrá nebo špatná, ale vím, že bude bez tebe.
 

1. část

20. srpna 2016 v 15:16 | Tory |  Mastriad - příběh
Šla smutně. Připadala si jako jehně kráčící na porážku. Nebyla daleko od pravdy. Nadechla se a vstoupila do dveří. Jasné světlo ji oslepilo. Jak dlouho neviděla slunce? Měsíc? Rok? Dva? Nebo rovnou celý život. Byl krásný den ve velkém městě. Ačkoliv se zrovna nacházela v tropické zahradě, jen kousek od ní panoval čirý ruch. Lidé na sebe pokřikovali, jezdily tam vozy, ržáli koně. Možná, by jí i představa vůně čerstvého jídla a tekoucí, křišťálově čisté vody zvedla náladu, nebýt tlustého vousatého muže, který se spíše podobal obrovi než člověku co jí dlouhým mečem, jež by ani neuzvedla, nepíchal do zad. Po písčité cestě ji přivedl k nějakému muži. Cítila těžkou vůni jeho parfému. Byl oblečený ve zlatém rouchu a popíjel víno. Nějaká polonahá žena s opálenou kůží ho ovívala. "Přál jste si mě vidět?" Pronesla a pozvedla nad mužem hlavu.
"Ach jistě, madam." Pobaveně zvedl obočí a naklonil se k ní. "Samozřejmě, že jsem si nemohl nechat ujít setkání s tak - krásnou, čistou a atraktivní dámou, která vychází ze svého pokoje tak zřídka. Jak dlouho jste mě nepoctila svou přítomností? Je to už nějaký ten pátek. Povězte, líbí se vám vaše komnata?"
"Můj pane, na komnatu, kterou jste mi přichystal, si nemůžu stěžovat. Minimum krys a vlhkosti. Řekla bych, že ještě lepší, než většina pokojů, ve kterých jsem až doposud přebývala."
"A co jídlo? Vyhovuje vám?"
"Na jídlo si také nemohu stěžovat. Myslím, že pokud bych ho tam nechala ještě nějakou chvíli, začalo by mi i odpovídat. Vaši strážní nejsou moc hovorní. Za celou tu dobu, co jsem zde, mi neřekli ani slovo, zvláštní."
"Máte pravdu, ale možná je to tak lepší. Přece jen, alespoň máte čas přemýšlet nad mými otázkami, na které jste mi ještě neráčila odpovědět."
"Otázkami? Které myslíte? Víte, mám toho tolik na práci, že se mi úplně vykouřily z hlavy. Připomenete mi je?"
"Ach, samozřejmě, že vám je připomenu, madam. První otázka, kdo jste?"
"První odpověď, nevím kdo jsem, nejspíše nikdo a nic, ale vy mi říkáte 'madam', tak je možné, že jsem madam. Kdo jste vůbec vy?"
"Po tom vám nic není, madam, dnes nejste v postavení klást mi otázky."
"Ale pane, není spravedlivé, že se mě vyptáváte a já musím odpovídat, ale vy sám nemáte nejmenší snahu odpovědět na jedinou otázku, kterou mám. Dál se mi nelíbí, že musím stát, zatímco vy sedíte, je to neslušné."
"Jistě, chcete se posadit? Máte to mít." Kývl rukou a sluhové okamžitě přinesli vyřezávanou stoličku. "Máte ještě nějaké požadavky?"
"Pokud bych si tedy směla říct, už nějakou dobu jsem nejedla. Pochopte, nechávám si jídlo od vás uzrát a svoje poslední mytí si téměř nepamatuji."
"Když bych splnil tyto vaše požadavky, jak si mohu být jistý, že mi potom na vše odpovíte?"
"Máte mé slovo."
"Vaše slovo? Dobrá tedy, mám slovo ženy, která povraždila tucet mých mužů a pokusila se zavraždit i mně. Nedělá jí problém mučení a lhaní. Nemyslíte, že je tedy vaše slovo trošku chabá záruka?"
"Drahý pane, narážíte na drobné nepříjemnosti, které mě potkali. Chápu, že mé vyslýchací metody jsou trošku - drsnější, ale jsou velice účinné. Vždy se dozvím, co potřebuji vědět a jak se mám dostat ke svému cíli."
"Jaký je váš cíl?"
"Nejsem si jistá, jestli bych chtěla odpovídat."
"Musíte odpovídat."
"K čemu bych měla? Když se dozvíte, co chcete, tak mě stejně necháte zabít nebo shnít v té kopce, do které jste mě strčili."
"Máte mé slovo, že když mi povíte, co chci vědět, tak vás okamžitě potom propustím."
"A jsme u toho, nevím kdo jste, tudíž nevím, kdo mi dává své slovo, tím pádem tomu slovu nemůžu věřit."
"Jste velice nedůvěřivá žena."
"Takto jsem se to naučila. Teď mě omluvte, je sice lákavá představa ještě chvíli pobýt v této zahradě, umýt ze sebe veškerou špínu, najíst se a napít, ale když si toto všechno rozeberu, vy získáte informace a já získám jen chvilku toho luxusu ve kterém vy žijete a pak byste mě s největší pravděpodobností nechal popravit nebo byste chtěl získat další informace, které vám již nejsem ochotná poskytnou. Z toho všeho plyne, že tento obchod je výhodný pouze pro vás." Muž si ji změřil podezíravým pohledem. Měl zelené oči a na prstech velké zlaté prsteny. Kolem krku se mu houpal zlatý řetěz.

"Dobrá tedy, mé jméno Robert jsem bratr krále Eda z rodu Balesů a jsem ochotný s vámi uzavřít obchod. Řekněte své požadavky."
"Chci svobodu. Když vám odpovím na vaše otázky, propustíte mě ze svého domu i ze svého města jako svobodného občana bez trestních záznamů. Samozřejmě čistou a nasycenou."
"S tím prvním souhlasím, ale není vás požadavek na odpuštění vašich činů příliš?"
"Mých činů? Neudělala jsem toho tolik."
"Ne? Zavraždila jste bezmála padesát nevinných lidí, dále jste vydírala, uplácela a mučila své oběti."
"To trošku přeháníte."
"Popíráte snad, něco z toho?"
"Nepopírám, jen si myslím, že přeháníte. Kdybyste byl s těmi lidmi v kontaktu, tak byste je zabil mnohem horším způsobem než podříznutím hrdla nebo šípem do srdce. Věřte mi."
"Nelitujete toho, co jste udělala?"
"Lituji, že jsem zabila vaše vojáky, byli to nevinní lidé, ale jak jsem již řekla, stáli mi v cestě."
"Kdo jste?"
"Už jsem řekla, nikdo."
"Slíbila jste mi informace."
"Ty vám také hodlám říct, na tuto otázku jsem již odpověděla." Posadila se na stoličku. "Máte ještě nějaké?"
"Jakému cíli stáli v cestě mí vojáci?"
"Bylo to nedorozumění, mým cílem bylo zjistit a dokázat lidem z čeho jsou jeho vyhlášené klobásky, které Aelo jistě občas dodává i na váš stůl a poté jej náležitě potrestat."
"O čem mluvíte? Maso z jeho kuchyně je vždy velice dobré a kvalitní, chodí k němu nakupovat celé město."
"Tak to vám mohu popřát jen dobrou chuť, jelikož je to lidské maso. Nebo jste si nevšiml úbytku žebrajících dětí na ulici? Matky mu prodávali své děti, pokud je nemohli uživit. Dostali za ně nějaké drobné a on je následně zabil, rozporcoval a prodal. Nemohla jsem vám to oznámit, jelikož jsem neměla hmatatelný důkaz, měl to velice dobře promyšlené, veškeré obchody dělal v noci asi hodinu cesty od města. Tam ty děti koupil a následně zabil. Ty až moc hubené vykrmoval, aby na nich bylo více masa. Jejich maso vydával za vepřové." Robert zbledl a zadíval se na talíř na svém stole.
"Jak si můžu být jistý, že mi nelžeš?" Najednou přestal se všemi vtipy. Myslela jsem, že bude každou chvíli zvracet. Musela jsem se smát.
"Proč bych měla lhát? Nic bych z toho neměla. Pokud mi i dál nevěříte, vyjeďte severní branou po cestě směrem k Is. Po malé chvilce uvidíte odbočku vlevo. Je dobře skrytá mezi keři, ale vydejte se jí. Dorazíte k většímu domu, kolem jsou ohrady a boudy, ve kterých se pase nějaký dobytek. Na první pohled to nevypadá nijak špatně, ale ve sklepě, jsou chovány děti přichystané k porážce."
"Když to všechno víš, proč jsi tomu tedy nezabránila dřív nebo jsi mi to alespoň neoznámila hned? Zasáhl bych."
"Můj pane, jistě, mohla jsem tomu zabránit už dřív, ale když jsem ho sledovala, došlo mi, že toto všechno nemohl dokázat sám. Někdo mu musel pomáhat, jinak by to už dávno prasklo a já chtěla vyhledat a potrestat jeho komplice. Bohužel při mém vyšetřování, jsem narazila na vaše vojáky, které jsem ve své sebeobraně musela zabít. Omlouvám se jim, nechť je k nim Matka milosrdná."
"Muselo zemřít tolik mužů, mučila jsi tolik lidí, abys zastavila nějakého šílence, který zabíjel dědi matek, které je nemohli uživit a přitom jsi celou dobu mohla přijít za strážnými a vše jim říct, aby se to začalo řešit podle zákona Mastriadu?"
"Drahý pane, někteří lidé musí zemřít, aby se věci začali měnit."

Citáty - Jojo Moyesová

8. srpna 2016 v 20:13 |  Moje oblíbené citáty
"Některé chyby...mají prostě větší důsledky než jiný."

"Máš jenom jeden život. Je to vlastně tvoje povinnost, prožít ho naplno."

"Nevěděl jsem, co je opravdové štěstí, dokud jsem nepotkal tebe."

"Prostě jen žij. Prostě žij."

"Nemůžu s tebou být, protože nemůžu... Nemůžu s tebou být, kdo bych s tebou být chtěl. A to znamená, že by mi to jenom... připomínalo, kdo nejsem."

"V životě je spousta mnohem důležitějších věcí, než je vyhrávat."
 


Co je podle mě láska?

5. srpna 2016 v 13:59 | Tory |  Myšlenky
Láska se nedá definovat. Ano, můžeme si říct, že je to pouhá chemická reakce v mozku nebo ty věčně opakované hlouposti stylu: "Miluješ, nepodvedeš.", ale není láska spíš obětování sama sebe? Nemluvím o tom, že pokud někoho miluji, tak se musím změnit, abych byla tou, kterou on chce. Mluvím o tom, že raději obětuju svoje štěstí, aby byl ten druhý šťastný. Příklad pravé lásky bych vzala z příběhu Než jsem tě poznala, kdy ona s ním byla až do konce, obětovala svoje štěstí s ním, aby on mohl být šťastný - i když to znamenalo, že ho navždy ztratila.

A jak si teda já představuju lásku, která nekončí sebevraždou?
Když jsou dva spolu a nemusí mluvit. Každá chvíle má smysl. Pamatují si o sobě hlouposti jako je oblíbená barva, zlozvyk nebo poloha ve spánku. Nebojí se mezi sebou sdílet myšlenky a pocity.

Jak si můžu být jistá, že jsem ho milovala?
Nejsem si jistá, že jsem ho milovala a myslím, že nikdo si nemůže být jistý, že toho druhého miluje, až dokud ho neztratí.

Kdysi jsem četla citát: "Malá láska se změní v přátelství, velká v nenávist." S nímž nesouhlasím. Pokud někoho miluju, nedokážu ho nenávidět. To potom není láska a úcta k člověku, ale pouze pokus vlastnit ho. Dělat si nároky na jeho city. Je to jako se psem, kterého milujete a on vás pokouše. Necháte ho utratit. Nenávidíte ho, protože narušil vaši pýchu, ale to proto, že jste ho milovali jako majetek. Pokud ho milujete jako bytost, nedokážete ho nenávidět. A tak je to s láskou.

Děkuji ti

26. května 2016 v 18:52 | Tory |  Básničky
Děkuji, že jsi mě naučil se smát
Děkuji, že jsi mě donutil přestat se tě bát
Děkuji, že jsem se před tebou mohla někým jiným stát.
Děkuji, že jsem zjistila jaké je to milovat
Děkuji, že jsi mě odnaučil plakat
Děkuji, že jsi mi ukázal, co dokážu obětovat
Děkuji, že jsi mi dal důvod vstát
Děkuji, že jsi mě naučil se ptát
Děkuji, že jsi mě naučil svými city pohrdat
Děkuji, že jsi mě přiměl do jazyka se kousat
Děkuji, že jsi mi ukázal jak přestat bojovat
Děkuji, že jsi mě naučil se ptát
Děkuji, že se tě zase musím bát
Děkuji, že jsi mě donutil přestat se smát
Děkuji, že jsi mě donutil svou lásku ukrývat
Děkuji, že mě donutil svou hrdost potlačovat
Děkuji, že jsi mi vzal důvod ráno vstát
Děkuji, že jsi mi vzal důvod proč večer usínat

Prázdno

1. února 2016 v 17:27 | Tory |  Básničky
Nevidím tě stát
tam kde pokaždé stáváš
opřený o své místo
jak s ostatními se hádáš

Nic nemá smysl
nikde nevidím tvou tvář
Vše se motá bez cíle
a chybí mi tvá zář.

Výklady nevnímám,
myslím jen na tebe.
Ve snech se tě dotýkám,
a mířím do nebe

Však sen se po chvíli rozpouští
mě zbývají uslzené oči
Přeji si chvilky volností
a pokoj své duši.

Umírající labuť

21. ledna 2016 v 23:38 | Tory |  Básničky
Hrdá jak královna
pluje si jezerem.
S bělavou korunkou
na čele promrzlém.

Připlouvá do hloubky,
voda je chladná,
princezně zakleté
hlavička padá.

Do útrob jezera,
labuť se ukryla.
Připlula na vodu,
krásná a nevinná.

K čekání na lásku
ve smrti se vrátila,
královna jezera,
co do hlubin se pohřbila.

Chtěla bych

21. ledna 2016 v 22:11 | Tory |  Básničky
Chtěla bych vidět,
tvoje rty šeptat,
sladká slova,
lživá, ale krásná.

Chtěla bych cítit,
tvůj dech smíchaný s mým,
daleko od světa,
schovaná v tvém objetí.

Chtěla bych položit,
dlaň na tvoji hruď,
Vnímat údery
a počítat puls.

Chtěla bych usínat,
v myšlenkách na tebe,
stále milovat jen
doteky od tebe.

Nespavost

21. ledna 2016 v 22:03 | Tory |  Básničky
Zírám do noci,
hvězdy už nesvítí.
Slzy bez pomoci,
na polštář padají.

Zírám do noci,
měsíc už nesvítí.
Oči zavírám,
na všechno vzpomínám.

Zírám do noci,
spánek už přichází.
Čekání do rána,
pomalu se vyplácí.

Zírám do noci,
nakonec usínám.
Brzy se probouzím,
ale nic nevnímám.

Propadám se ledem

21. ledna 2016 v 21:56 | Tory |  Básničky
Venku je zima,
vidím jen vločky.
Stojím v ledu,
pálí mi kůži.

Propadám se ledem,
není dost pevný.
Křičím a volám tě,
ta chvilka nezajímá tě.

Všude je ticho,
jen studený mráz.
Propadla jsem do hlubin,
čeká mě jen zášť.

Nemám zde lano,
led propadá se dál.
Začínám se topit
a vidím tvou tvář.

Slyším tvůj hlas,
šeptá mé jméno.
Ještě nechci pryč,
prosím nenechávej mě jít!

Však je konec,
už nemůžu dál.
Propadla jsem do hlubin,
tak sis to přál.

Kam dál