Dopis

1. září 2016 v 21:27 | Tory
Ahoj,
po dnešku mi chybíš ještě víc, než kdy předtím. Je to všechno tak jiné. Když dojdu do třídy, nejsi tam ty. Nezvedneš hlavu a neusměješ se na mě. Je to tak zvláštní. Najednou mi chybí všechny naše rozhovory ačkoliv byly hloupé, divné, možná nudné, ale byly naše. Jenom naše. Nikdo mi to už nemůže vzít. Jsi ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy poznala. Vím, měla jsem si to uvědomit dřív, třeba by to bylo jinak.
Vzpomínáš si ještě na nás? Na dobu, kdy jsem tě uklidňovala a ty ses snažil o to stejné. Nebo, když jsem se před tebou nebála plakat nebo ti cokoliv říct? Bylo toho tolik. Hádali jsme se, škádlili se, poznávali se a teď je to najednou pryč. Zmizelo to někde v minulosti společně s tvými city, ačkoliv pochybuju, že jsi někdy nějaké měl. Proč tohle vlastně píšu? Ani nevím, možná jsem ti chtěla vysvětlit, co jsi pro mě znamenal nebo ze sebe vypsat těch pár myšlenek, co se mi nevejdou na papír. Je zvláštní ti to psát. Věříš tomu? Zvlášť když vím, že si to nikdy nepřečteš, ale možná to tak má být. Možná jsme se měli poznat, mít se rádi a pak prostě odejít. Vím, že na mě zapomeneš, potkáš jiné lidi i já potkám, ale nikdo z nich nebude ty. Nikdo z nich nebude ten protiva, který mi posílal každý večer pusu před spaním. Nikdo z nich nebude ten pitomec, co mě dokázal jedním slovem vytočit k nepříčetnosti a druhým uklidnit. Mám tě tolik ráda. Vždycky tě budu mít ráda. Vím to, možná se to změní. Možná budu myslet na někoho jiného, jistě, každý si někoho najdeme, ať dřív nebo později, ale vždycky když tě uvidím si vzpomenu na nás. Na těch pár chvilek, které jsme prožili a kdy nám bylo hezky - kdy jsme byli spolu.

Takže teď, budoucnost čeká: Nevím, jestli dobrá nebo špatná, ale vím, že bude bez tebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama